Text Pavla Nogy, kurátora výstavy (ke zlínské výstavě):

V roce 2012 jsem požádal několik svých přátel – grafických designérů z Polska, Česka i Slovenska, aby mi poskytli pro chystanou výstavu alespoň jeden vlastní plakát. Chystaná výstava nebyla nijak tematicky zaměřena, ale napadlo mě pevně stanovit formu vystavených plakátů – měl jsem zájem pouze o plakáty typografické. Písmo na nich hraje dominantní roli, kromě textové informace slouží zároveň jako hlavní a často i jediný výtvarně-estetický prvek. Fotografie a kreslené ilustrace se na typografických plakátech buď vůbec nevyskytují anebo hrají vyloženě marginální roli. Do projektu jsem zahrnul nejen plakáty vytvořené digitální sazbou, ale také ručně psané nebo pomocí ručních nástrojů konstruované. Většina oslovených mi takový plakát skutečně poskytla. Někteří se omlouvali, že se zabývají výhradněfotografickými nebo ilustrovanými plakáty, a proto nemají co vystavit, ale řada z nich poté vytvořila originální plakáty určené speciálně pro náš projekt. První výstava proběhla v roce 2012 v Muzeu tisku v polském Cieszynie. Po ní následovaly další, pokaždé rozšířené o nové účastníky. Začal jsem oslovovat tvůrce, které jsem osobně neznal, ale nechali se přesvědčit, když viděli, jak zajímavá kolekce plakátů postupně vzniká. Mediálně byla hojně prezentovaná zejména výstava ve Slovenském design centru v Bratislavě (2014). Velmi zajímavý výstavní prostor poskytla v roce 2015 galerie Armaturka v Ústí nad Labem.

Ve stejném roce mi v nakladatelství Masarykovy univerzity v Brně vyšla kniha Typoplakát a vyvrcholení potom představovala nejrozsáhlejší výstava v Muzeu textilu v polské Lodži v roce 2016. Kolekce typografických plakátů už v té době čítala více než 120 plakátů od 105 tvůrců. Jistě by se dalo s výstavami pokračovat, ale nabyl jsem dojmu, že by to mělo smysl jedině tehdy, když by přišel nějaký nový impuls, jak zásadním způsobem projekt Typoplakát oživit.

 

V roce 2021 jsem byl maďarskými přáteli pozván na velkolepě koncipovanou výstavu plakátů grafických designérů ze zemí V4 Poszterra v prestižní výstavní síni Pesti Vigadó v Budapešti, kterou uspořádala Maďarská akademie umění. Při procházkách městem jsem si uvědomil, jak je zajímavé sledovat písmo ve veřejném prostoru v situaci, kdy nerozumím obsahu. Najednou jsem mohl jednotlivé znaky vnímat jako výtvarně členěný rastr, místo slovního sdělení sledovat architekturu „abstraktní“ kompozice. A to bylo najednou něco úplně nového, co mi sbírka plakátů jazykově blízkých slovanských tvůrců předtím neumožňovala. Maďarština je z laického pohledu Čecha středoevropská exotika libující si v příliš dlouhých a zdánlivě nevyslovitelných kombinacích písmových znaků. Jsem přesvědčený, že podobně komplikovaně působí na Maďara čeština se svou podivnou diakritikou… Jsem rád, že se mi díky výrazné pomoci Krzysztofa Duckého – polského grafického designéra dlouhodobě žijícího v Budapešti a jeho přátel z Maďarského plakátového sdružení, podařilo shromáždit ukázku současného maďarského typografického plakátu.

 

Na začátku letošního roku (2022) se v Českém Těšíně pod názvem Typoplakátok uskutečnila první ze série výstav tvůrců ze zemí V4 a přímo navázala na předchozí výše zmiňované výstavní projekty z let 2012–2016. Byla sice omezena prostorovými možnostmi, ale zajímavé bylo její umístění přímo na česko-polské hranici. Na zahájení se přijel podívat Krzysztof Ducki, jenž zde zastupoval zároveň polské i maďarské grafické designéry. Následující výstava se uskutečnila v červnu (3. 6.–22. 6. 2022) v galerii Alternativa ve Zlíně. Byla umístěna v památkově ceněném Kolektivním domě – typické ukázce funkcionalistické zlínské architektury. Návštěvníci si mohli prohlédnout 79 plakátů grafických designérů z Maďarska, Česka, Polska a Slovenska a navíc také animované typografické kompozice studentů Ateliéru Grafický design a Ateliéru Digitální design z Fakulty multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. K výstavě je vydán katalog a později bude realizována také podrobnější obrazová publikace.

 

Plakát jako informační médium se na počátku 21. století může někomu jevit jako zastaralý a neperspektivní způsob přenosu informací. Ukazuje se však, že jeho role nekončí ani s nástupem digitálních technologií. Dá se říci, že v kombinaci s nimi vznikají nejrůznější novodobé odnože plakátu, ať už určené pro městský nebo virtuální veřejný prostor. Vedle toho žijí svým vlastním životem nejrůznější pololegální gerilové formy reklamy, kde se rovněž klasický plakát výborně uplatňuje. V posledních letech je zaznamenán zvýšený zájem

o mezinárodní přehlídky plakátu, kam se hlásí rekordní počty účastníků, některé klasické akce tohoto typu nabírají nový svěží dech – jako např. Bienále plakátu ve Varšavě, jinde vznikají úplně nové (např. Quadrienale plakátu v Bardejově). Bohužel, nejstarší evropská přehlídka grafického designu a vůbec nejvýznamnější akce tohoto typu u nás – Brněnské Bienále, po 60 letech existence letos skončila. V této souvislosti bych rád naši výstavu symbolicky věnoval zakladatelům Brněnského Bienále – Jiřímu Hlušičkovi a Janu Rajlichovi st., a také všem, kdo se za celou dobu trvání Brněnského Bienále zasloužili o jeho rozvoj. Bylo by skvělé, kdyby se našli lidé, kteří ze své pozice mohou Brněnské Bienále ještě zachránit…

 

Na závěr bych rád poděkoval Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně a Lisztovu institutu – Maďarskému kulturnímu centru Praha za to, že svou podporou umožnili realizaci výstavního projektu Typoplakátok.