Bienále Brno (SBB) blahopřeje k jubileu | Brno Biennale (BBA) congratulates to jubilee:
Čestný člen SBB tiskař Jiří Lejska se dožívá 70 let.
K významnému životnímu jubileu Jiřímu za SBB blahopřejeme!!!
Jiří Lejska se narodil v Brně 17. 9. 1954 a vyučil se v oboru tiskař na Střední polygrafické škole v Brně.
Po škole nastoupil do zaměstnání do n. p. Grafia/Tisk Brno jako tiskař. Tam se v 80. letech 20. st. stal vedoucím strojovny (Tisk, provoz 51, na Starobrněnské ul. 19/21), kde také tiskl katalogy a tiskoviny pro mezinárodní Bienále užité grafiky v Brně a tiskoviny vč. katalogů pro BVV Brno.
Po privatizacích n. p. Tisk spoluzaložil Jiří Lejska v roce 1994 Tiskárnu Didot, která nejdříve sídlila v Brně-Slatině (Řípská ul.), v letech 2002-2010 jako Tiskárna Expodata-Didot v pavilonu B brněnského výstaviště a od roku 2010 v Brně-Líšni (Trnkova ul. 119) – nyní Tiskárna Didot, Printing, Packaging.
Jiří Lejska jako jednatel firmy spolupracoval se SBB od počátku a v Tiskárně Didot se pod jeho patronací tiskla většina našich tiskovin (katalogy, pozvánky apod.).
Čestným členem SBB byl Jiří Lejska jmenován v roce 2013.
Do důchodu Jiří Lejska odešel z výroby definitivně před 3 roky.

KONEC PŘÍSPĚVKU | END OF THE MESSAGE

Bienále Brno (SBB) vzpomíná… | Brno Biennale (BBA) recalls…
Za Václavem Johanusem. Grafik originálního rukopisu Václav Johanus by se 6. července 2024 dožil 77 let
Dne 23. února tohoto roku se nečekaně a náhle uzavřela umělecká a životní cesta Václava Johanuse. Grafik, ilustrátor a karikaturista originálního nezaměnitelného rukopisu odešel uprostřed řady smělých plánů a rozpracovaných děl.
Osiřela současně jeho Galerie Hrozen, ambiciózní projekt, který s entuziasmem a radostným pocitem z dalšího naplněného „snu“ otevřel na konci roku 1998 v prostorách vlastního zrekonstruovaného původně renesančního domu v centru Českých Budějovic, v těsné blízkosti dominanty města Černé věže. Za více než čtvrtstoletí se mu i na tomto poli podařilo nevídané, uspořádal více než stovku samostatných a tematicky zaměřených výstav autorů věhlasných jmen. Galerie se zaměřila od počátku především na grafiku, typografii, ilustraci a kreslený humor, s občasnými průniky i do dalších uměleckých disciplín. Uměnímilovní návštěvníci se tu mohli setkat s díly špičkových autorů jako Jiří Kolář, Adolf Born, Jiří Šalamoun, Josef Paleček, Pavel Sukdolák, Eduard Ovčáček, Eva Hašková, Jan Kavan, Václav Kabát, Zdena Táborská Kabátová, manželé Janíčkovi, Emílie Tomanová, Eva Vlasáková, Aleš Lamr, Zdeněk Mézl, Jaroslav Sůra; jihočeští výtvarníci např. Karel Valter, Miloslav Nováček či František Peterka, z typografů zde vystavovali např. Jan Rajlich st., Jan Solpera, František Štorm a celá řada dalších význačných autorů. Naznačený výčet by nebyl úplný bez kreslířů-karikaturistů, osobitý pohled na svět tu představili například Stanislav Holý, Miroslav Barták, Vladimír Jiránek, Vladimír Renčín, Jan Hrubý, Petr Juřena, Pavel Matuška, Dušan Pálka, Vlastimil Zábranský, Dušan Poľakovič, Jiří Slíva, a další. Tedy autoři s nimiž se Václav potkával na stránkách novin a časopisů více než 45 let. Připomeňme, že autor vstoupil na českou výtvarnou scénu právě v oblasti kresleného humoru ve druhé polovině 60. let. Výtvarné glosy a ilustrace pro postupně desítky novin a časopisů, včetně odborně zaměřených, byly celoživotní srdeční záležitostí autora (mj. Mladý svět, Dikobraz, Stadion, Domov, Světová literatura, Student, Telegraf, Reportér, Květy, Sluníčko, Věda a technika mládeži, Ekonom, Právní rádce, Hospodářské noviny, Učitelské noviny, Jihočeská pravda – později Deníky Bohemia, Jihočeská univerzita a další).
Publicista doc. Petr Žantovský věnoval osobnosti Václava Johanuse část textu otištěného bezprostředně po autorově úmrtí. P. Žantovský oceňuje originální rukopis kreslířů, dobových souputníků, jako byli právě Václav Johanus, Miroslav Barták, Vladimírové Jiránek a Renčín, Jiří Slíva a další: „Konkrétně u Václava Johanuse, a podobně také u Miroslava Bartáka, to bylo často bez berličky v podobě doprovodného textu, byla to ‚jenom‘ kresba, která sama o sobě nesla originální zajímavou informaci a názor. Jsem přesvědčen, že některé z těch kreseb by mohly klidně vstoupit i do dějepisu nebo do čítanek o výtvarném umění, protože jsou to věci až do té míry patafyzické a originální, že bychom o ně měli pečovat jako o jakési rodinné stříbro. Je velká škoda, že tito lidé odcházejí. Dnes je spousta šmuků, kteří se snaží uplatnit v nějakém módním kreativním řemesle, ale těmto mistrům svého oboru pochopitelně nemohou ani trošku sahat po kotníky. Nemají totiž to vzdělání, ten nadhled, nemají to charisma, ten intelekt a nemají dokonce ani jednu zkušenost, která pro tuto generaci byla strašně důležitá: výtvarníci této generace se museli vyrovnat s cenzurou, s nepříznivými publikačními podmínkami a museli najít cestu, jak je obejít a vymyslet způsob komunikace, kterému by rozuměl čtenář či divák, ale nerozuměl tomu cenzor. To je úžasná věc a úžasné umění, které je osobité a které žádné explicitní pseudokulturní produkce západního světa nemají, neboť neprošli takovou epochou. Tím vůbec nevolám, proboha, po návratu žádné totality, ačkoliv se nám jedna nebezpečně vrací. Zatím nevidím, s výjimkou M. Kemela, nikoho, kdo by byl schopen čelit této nové situaci s nadhledem a s takovým tím hořkým úsměvem. To je něco, co bylo vždycky dáno českému kreslenému humoru a také Václavu Johanusovi. Takže mu tímto vzdávám obrovský hold a vzpomínám na jeho dílo. Bude nám chybět,“ uzavřel Petr Žantovský.
Autor rád střídal výtvarné disciplíny, ať šlo o výtvarnou glosu pro tisk, grafiku, knižní ilustraci, typografii, malbu nebo později koláž; každé zadání bral jako výzvu, jako dobrodružnou hru, k níž přistupoval se zaujetím a zodpovědností. Typické, chcete-li johanusovské prvky, jako nezaměnitelný rukopis postavený na grafickém základě, prvotní inspirace lidovou soustruženou figurkou, zjednodušená až strohá výtvarná forma, humorná zkratka či metafora, poetická nadsázka, smysl pro pointu a do precizního detailu dovedené zpracování – to vše byly esence, z nichž Václav vytvářel svůj nezaměnitelný rukopis a styl.
Měl rád svět a život se vším, co žití obnáší. Miloval neopakovatelný kolorit jihočeských rybníků, řek a rybaření; jeho nejoblíbenější barvou byla modrá, jež zrcadlila krajinu jeho dětství a mládí. K raným vzpomínkám se rád vracel po celý život: nesmazatelně zformovaly jedno z jeho hlavních výtvarných témat, a navíc – byl jihočeským patriotem: „I když si do jihočeských rybníků někdy přidám mořského koníka nebo lasturu, rád zůstávám u nás na jihu,“ řekl kdysi. Výtvarná činnost a tvoření pro něj neztratily kouzlo a přitažlivost do posledních dní.
Pamatujeme si ho uprostřed ohromného množství knih, jichž byl vášnivým čtenářem a sběratelem. Rád poslouchal hlavně jazzovou a klasickou hudbu. Sedával u svých pracovních stolů rozesetých po celém domě, nadosah vždy s malým šálkem kávy, nezbytným denním tiskem a desítkami pro něj typických malých bloků, do kterých si celoživotně zaznamenával stovky výtvarných nápadů, které později rozpracovával. Spoustu z nich už bohužel nedokončil, tak jak si plánoval a přál. Jeho originální a inspirativní osobnost je nenahraditelná a jeho laskavý humor, trefné glosy i lakonické poznámky nám budou chybět už navždycky.
Umělecká tvorba Václava Johanuse dokázala oslovit a zaujmout několik generací od nejmenších příznivců po dospělé. O takový odkaz je třeba pečovat i do budoucna.
Mgr. Hana Johanusová Bumbová
Studio Hrozen, 23. 6. 2024

KONEC PŘÍSPĚVKU | END OF THE MESSAGE