Foto z vernisáže: Jan Rajlich a Karel Červinka

Text básníka Zeno Kaprála (1941–2020) k Magorii a výtvarné tvorbě Václava Houfa (z roku 2018):
TU MÁŠ KOHOUTA…
Realismus Václava Houfa neusiloval nikdy o přidanou hodnotu. To třeba mít na paměti jako přirozené jevy kruhů v obilí, slet talířů ufo nad bermudským trojúhelníkem, či nenadálé projevy mobility v Lurdech. Neboť čistý realista mezi umělci je jako altruista mezi psychopaty. Jeho postavení je proto vratké, když odmítá domina ismů, jež deformují do líbivých kreací figury v reji masek na maškarním plese. Žádný samozvaný úředník na celém světě nesplňuje potom roli arbitra zcela, než s pomocí hůlky ukazující na ony atributy přidané pokoutně k realismu a narušující tak jeho původní nevinnost. V té věci je Václav Houf tvrdošíjně staromódní a zranitelný. Což nehnal by jej z definice socialistického realismu Ždanov na Sibiř a otec surrealismu Breton s očima ulepenými spánkem, nezabouchl mu před nosem dveře noclehárny svých somnambulních souputníků? Ani Zolův román v křížovkách na čtyři, ač vyluštěn, neodpovídá Václavově naturelu. Ten ovládán je kutilskou zručností při rozborce a sborce; zbraň skutečnosti toliko zkoumá. Nestřílí z ní. I to mu mají za zlé militantní nedočkavci popohánějící pokrok do utopických poloh očekávané budoucnosti. Zapomínají, že nelze předjímat povětrnost příštích věků přes časový limit několika dnů, což dávno vědí meteorologové při sestavování zpráv o počasí. Houf spoléhá na pohled z okna a nemýlí se. Jeho analýza toho co je, pak umožňuje syntézu toho co není. A tehdy se objevují důležité okolnosti : Václav Houf není krajinář. Jeho paleta sice umí nakládat s lněným olejem, hennou, duběnkou, okrem, potažmo terpentýnem, když rozmazává šeps po plátěné vyhlídce z rámu, ale  stejně tak odborně mávne rukou od stolku z útulné kavárny. A tady pozor! Byla to krabička zápalek, která v době kdy se to ještě smělo, ležela vyzývavě mezi popelníkem a cukřenkou jako ohnivá výzva Sola Lipnik pro satisfakci žhářů hlubokých nádechů a výdechů inspirativního tabakismu. Odtud Václav, ač sám nekuřák, nastoupil svoji ilustrativní cestu leporel. Také sirky druhdy české provenience jež stály u jeho zasvěcení, prodělaly podivuhodnou pouť až kamsi do indických džunglí. Jejich osud však není předmětem našeho výzkumu. Nadále nás bude zajímat jen důvtipný vstup V.H. do reality. Pozdější, ale z hlediska iniciace neméně důležitý, je jeho cyklus Hlav. Varholská škola nestřídmého konzumu jako obžaloba nereálnosti trvale udržitelného růstu ze strnulé stagnace celku, pracuje z podobných výchozích pozic, její vyústění je však povýtce komerční. Houfovy hlavy naproti tomu sledují detaily samostatných výjevů faktografie výlučné individuality vezdejší reality v pohybu.Navazují tím na kresby jeho předchůdců v altamitrské jeskyni i v ateliéu Leoparda da Vinci. Zkrátka a dobře, přes veškerou akademičnost pozemní tvorby, Duch vane si kam chce a kdo se mu neprotiví, stává se jeho fámulem, spoluautorem čirého realismu. A možná ani vítr nezná pohnutky pomocníka přispět k ševelu listí na osikách, orfický zpěv a skřípot dveří od lidských domů zavíraných rukou co hladí mělká lůžka zvířat po venku rozptýlených. Jako by se mu všechno vzdalo. Jen obilnina zajíkavě, kým kolébaná, vyptává se. Mona Lisa se usmívá. Ještě že tak.
Zeno Kaprál (2018)

KONEC PŘÍSPĚVKU | END OF THE MESSAGE