Zemřel Jiří Hlušička, spoluzakladatel Bienále Brno

Bienále Brno (SBB) s lítostí oznamuje | Brno Biennale (BBA) informs with regreat
Čestný člen SBB PHDr. Jiří Hlušička zemřel 31. 10. 2024 v Brně ve věku 95 let. Narodil se 24. 4. 1929 v Novém Bydžově.
Byl zakladatelem Moravské galerie v Brně a jejím ředitelem od počátků – roku 1961 – do roku 1989, kdy odešel do důchodu. S Janem Rajlichem st. spoluzaložil v roce 1963 Bienále užité grafiky v Brně, jehož byl po celou dobu svého působení v MG generálním komisařem. PhDr. Jiří Hlušička byl oceněn Cenou města Brna v oboru společenské vědy za rok 2021.
Více viz tisková zpráva MG Brno níže.
Čest jeho památce!

Jiří Hlušička při udělování Ceny MB v roce 2022
Zprava Jiří Hlušička, Jan Rajlich ml. a Jan Rajlich st. na Bienále Brno 1968, fotorepro z autobiografické knihy J. Hlušičky „Ještě že mám vzpomínky“
Jiří Hlušička a Jan Rajlich ml. v Galerii na Pekařské, kolem roku 2015


Tisková zpráva MG Brno:

PhDr. Jiří Hlušička byl významným českým historikem umění, výtvarným kritikem se zaměřením na české umění 20. století, a především emeritním ředitelem Moravské galerie v Brně, který stál v roce 1961 u jejího zrodu. V čele instituce působil téměř tři dekády do roku 1989. Za jeho působení byla vybudována kvalitní sbírka obrazů a soch české moderny s mistrovskými příklady tvorby Bohumila Kubišty, Emila Filly, Josefa Šímy, Antonína Procházky, Františka Foltýna a mnoha dalších. Svými aktivitami zásadním způsobem dlouhodobě formoval kulturní klima moravské metropole. Jiří Hlušička zemřel ve čtvrtek 31. října 2024 ve věku 95 let.
Jiří Hlušička se narodil 24. dubna 1929 v Novém Bydžově. Po vyučení typografem v tiskárně v Liberci byl v roce 1947 přijat na brněnskou Vyšší školu uměleckého průmyslu, tzv. „šuřku“ na obor grafika, kde se jeho život s Brnem spojil natrvalo. Další studium následovalo na Filozofické fakultě dnešní Masarykovy univerzity, kde v roce 1957 vystudoval dějiny umění a estetiku. Počátkem roku 1959 se stal přednostou obrazárny Moravského muzea a jeho zásluhou byla v roce 1961 ustavena Moravská galerie v Brně. Během svého téměř třicetiletého působení – od zrodu galerie až po odchod do důchodu – se zapříčinil za rozkvět galerie ve všech směrech. Pod jeho vedením se rozvíjela jak sbírkotvorná, výstavní, tak i publikační činnost. Zvýšil také popularitu galerie pořádáním kulturně-naučných programů pro veřejnost včetně mládeže. Jiří Hlušička se rovněž spolu Janem Rajlichem podílel na pořádání Bienále užité grafiky Brno. Významná je také Hlušičkova odborná publikační činnost věnovaná významným osobnostem moderního umění spojených s Moravou: sochaři Vincenci Makovskému, malířům Jaroslavu Královi, Bohdanu Lacinovi, Františku Foltýnovi a mnoha dalším. V roce 2022 obdržel Hlušička Cenu města Brna za rok 2021 a stal se Čestným občanem města Brna.
Moravská galerie vděčí Jiřímu Hlušičkovi jak za svůj zrod, tak i za jeho další neúnavnou práci a odbornou péči o její renomé.
Poslední rozloučení s Jiřím Hlušičkou se bude konat v úzkém kruhu rodiny.

KONEC PŘÍSPĚVKU | END OF THE MESSAGE

Identita – příběh šikovných hochů z pražské Umprum

Bienále Brno (SBB) informuje o knize | Brno Biennale (BBA) informs about book:
Název: Identita – Příběh českého grafického designu • Autor: Linda Kučerovská (ed.) a kol. • ISBN: 9788076375277 Jazyk: Česky Rok: 2024 Hmotnost: 1.80 kg Vazba: vázaná Počet stran: 520 Rozměr: 230 × 310 mm Nakladatel: Paseka, Praha


Začátkem roku 2024 odvysílala ČT na programu ČTart 7dílný dokumentární pořad Identita, o kterém bylo v anotaci uvedeno, že má zdokumentovat „fenomén českého grafického designu, jeho historii, současnost i významné osobnosti“. Už z ukázek ale bylo zřejmé, že se autoři zaměřili z velké části na grafický design pražský a to ještě pouze z okruhu jedné skupiny pedagogů a absolventů pražské Umprum. Například brněnskému Bienále s takřka 60letou tradicí bylo věnováno několik minut v posledním dílu (viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/13917580517-identita/221562264040007/), a to nejspíš jen proto, že je v posledních 20 letech „obsadili“ právě tito umprumáci.
Podobně dopadla i kniha, která vyšla pravděpodobně i jako katalog stejnojmenné výstavy. Výstavu připravili Filip Blažek a Linda Kudrnovská a je umístěná ve 3 patrech pražských Sovových mlýnů od 12. 10. 2024 do 2. 2. 2025.
To, co je možné na projektu, TV dokumentu (a nakonec i knize) ocenit je vskutku profesionální zpracování obrazové dokumentace a střihová práce s obrazem logicky navazující na komentář, což u české filmové dokumentaristiky nebývá zvykem.
Negativem hodným zamyšlení nad vynaloženými prostředky je ovšem ten fakt, že z velké části v projektu kromě pražské Umprum nic jiného jakoby nikde v Čechách a na Moravě neexistovalo. Chybí tu řada událostí a osobností významných pro obor, ale nepracujících v Praze. Chybí tu však i ze samotné Umprum ti, co měli či mají odlišný výtvarný názor anebo se s autory „nekamarádí“… Z nám nejbližší brněnské scény postrádáme a to jen namátkou – například Lidové noviny Eduarda Miléna z 30. let, divadelní plakáty (Husa na provázku aj.) anebo první skutečné moderní grafické studio u nás – brněnské Studio Idea Petra Otradovce a Zbyňka Houšky (založené v polovině 80. let a od r. 1988 fungující oficiálně s povolením ONV), jehož některé „ikonické“ logotypy jsou k vidění dodnes.

Značky Petra Otradovce (Studio Idea) 1985-2005


Dalším nedostatekem je např. ignorance k českým a moravským středoškolským a vysokoškolským pracovištím grafického designu (samozřejmě kromě VŠUP/Umprum). Některá sice byla stručně zmíněna v TV dokumentu (a to ještě prý za to musela zaplatit), ale do knihy se nedostala…
Kniha obrazově začíná výstavním plakátem k zemské výstavě v Praze z roku 1891, který kdysi v „Poselství ulice“ Josef Kroutvor pasoval za první český (výtvarný) plakát. Přitom jenom např. Moravská galerie v Brně má ve svých sbírkách plakáty pro jubilejní výstavu konanou v budově brněnského uměleckoprůmyslového muzea o několik let dříve… 


Zahájení výstavy Identita v Praze si nenechal ujít prof. P. Noga, (v současnosti jediný univerzitní profesor grafického designu působící na Moravě) který poté oceňoval zejména to, že na výstavě je k vidění mnoho unikátních originálních artefaktů, řada z nich s podivem právě i ze sbírek brněnské Moravské galerie. 
Názory mnohých kolegů-grafiků k projektu Identita potvrdiil na svém facebooku doc. P. Beneš. Ke knize napsal: „Tak jsem si koupil knihu IDENTITA a kecal bych, kdybych tvrdil, že nejsem zklamanej. Bez jednoho roku jsem čtyřicet let grafikem, a oni si všimnou jen jednoho plakátu z listopadu 1989? Plus mě třikrát zmíněj v souvislosti s plakátem, kterej lidem nepřipomenou? Kdyby kniha měla podtitul ,Příběh českého grafického designu za prachy‘, asi bych výběr ukázek pochopil… ale grafickej design není jen to, co si u grafika někdo objedná a grafik mu to pak prodá. Spousta grafickýho designu vzniká z potřeby autora, podobně jako ,fajnový‘ umění (malba, sochy, keramika, ilustrace, volná grafika), bez nároku na honorář, bez objednávky a bez povinnosti slevit a ve finále si s klientem plácnout na nějakým kompromisu. Jenže jak to maj autoři vědět, když jejich výstupem jsou už jen kšefty? Velmi brzo zapomněli, jak ve škole malovali a experimentovali v grafický dílně, jak si o pauzách furt něco kreslili nebo jak vystavovali na Konfrontacích nebo jinejch výstavách mimo oficiální galerie… a nebo jak ty mladší měli rozmanitý portfolio k talentovkám. Jenže on i ten televizní cyklus byl v tomhle duchu: grafik je řemeslník na objednávku, a ‚zadarmo si ani grafik nenahrabe‘. Jenže on hrabe, a často s větší radostí a lepším pocitem než za ty prachy. Prostě mě to mrzí, i proto, jak z výběru cejtím, že jsem se holt ty roky nepohyboval v tý správný partě, že i tohle je součástí identity tohohle národa. Jasně, dějou se horší věci… a ano, určitě je spousta mnohem lepších než já, na který zapomněli úplně.“
K tomu doc. J. Rajlich ml.: „Se slovy kolegy nelze nesouhlasit. My samozřejmě navíc z brněnského a vlastně obecně mimopražského pohledu nemůžeme nepřehlédnout to k ostaním pohrdavé zaměření jenom na úzkou skupinu kamarádů a jejich profesorů z Umprum. To že je zmíněno mimopražské Bienále Brno, překvapuje jen do chvíle, než si uvědomíte, že je posledních 25 let notně sami využívali (až je odsoudili k zániku). V dotyčné kapitole jsou reprodukovány i tři bienálové plakáty mého otce a je jednou malou reprodukcí výstavního plakátu zastoupen i u politických plakátů. Kde jsou ale jeho ikonické plakáty divadelní (i politické jako např. Vietnam krvácí), které byly celosvětově reprodukovány? U tohoto projektu nazvaného Identita je zcela pominuta jeho klíčová role v seznamování odborné naší veřejnosti s pojmem podniková identita – vizuální styl (1973) a s vytvořením první zcela komplexní podnikové identity u nás (BVV, 1975). – Zdání objektivnosti má asi knize dodat několik příspěvků Marty Sylvestrové z MG Brno, nicméně pokud má jít opravdu o český grafický design, jeho historii a osobnosti, tak to, co zde všechno chybí, to je neodpustitelné (a vlastně nenapravitelné, neboť těžko bude v dohlednu vydána obdobně zaměřená objektivní publikace). Bohužel toto v dnešní době změti informací daného světem globální digitalizace všeho možného i nesmyslů, polopravd a lží už vlastně nikoho nezajímá, a střední a nejmladší generaci vezoucí se na vlnách komerce, bezbřehosti a hlavně ztráty orientace v souvislostech už vůbec ne. Komerce, zmíněné ,prachy‘, za celým projektem Identita nepochybně stojí, bez nich by tento pokřivený obraz českého grafického designu nevznikl.“
Doc. P. Beneš: „Je to vlastně parádní katalog Studia Najbrt a lidí kolem nebo blízko něj (stačí se podívat do jmennýho rejstříku, kde nejvíc odkazů je u týhle party), plus pár desítek dalších, aby se neřeklo. Několik jmen jsem hledal zbytečně, holt se nekámošili. Nevím, kolik řádek je věnováno TypoDesignClubu, já o něm zmínku nezahlíd, stejně jako o Sdružení Bienále Brno, což první bylo a druhý je společenství, udržující profesní kontinuitu oboru. – A aby bylo jasno: Aleše Najbrta mám fakt hodně rád, jako kamaráda i jako grafika, často jsem ho hájil proti všem, a skoro všechno od něj se mně moc líbí. To, že z projektu vychází jako nejdůležitější českej grafik, není asi ani tak jeho zásluha, jako spíš prázdnota jeho adorantů a jejich potřeba se furt k někomu odkazovat nebo se na někoho odvolávat. A byl by blbej, kdyby z toho netěžil. – A ke mně: udělal jsem několik set logotypů, z nichž dva, tři lze považovat za ikonický; několik set plakátů, z nichž pár viselo taky všude; stovky merkantilií (ty projekt úplně ignoruje) a knižních úprav a hodně grafickejch řešení výstav (ani na tenhle obor se v projektu nenašel prostor).“
Prof. P. Noga, který sám v posledních 15 letech publikoval několik knížek o grafickém designu a  plakátu, Identitu chápe „jako tzv. první vlaštovku se všemi mouchami“. Podotýká dále, že „o grafickém designu zatím u nás žádná souhrnná publikace nevyšla – až na zmíněné a rokem 1990 časově omezené ,Poselství ulice‘ Josefa Kroutvora. – Teď by měly přijít další. I když nevím, jestli přijdou,“ říká. – „A taky to vidím jako ostudu, že zatím nic podobného nenapsal žádný umělecký historik – teoretik – ani Marta Sylvestrová ani Iva Janáková ani nikdo jiný. A tak to udělala ambiciózní novinářka Linda Kudrnovská s dlouholetými zkušenostmi s vydáváním časopisů Typo a Etapes aj. Vlastně to vzniklo jako komerční produkt, když státní umělecko-vědecké instituce zaspaly. Ale ono je to i tím, že prý na projekty týkající se vědeckého bádání 20. století a novější nedostávají vědecké granty. Tak mi to řekla Iva Janáková na můj dotaz, proč UMPRUM muzeum nevydává žádné knihy o grafickém designu… – Problém je v tom chápání celého projektu Identita. Kdokoliv z laické veřejnosti to může chápat jako jediný možný výklad historie českého grafického designu – a pak je to špatně. Jenže vzhledem k neexistenci někoho, kdo by to mohl udělat jinak a fundovaněji, to bude na delší dobu jediný text s obrázky o českém grafickém designu. Na Slovensku by taky nebylo nic, kdyby neměli ,buldoka‘ Ľubomíra Longauera, který si to všechno prosadil a napsal navzdory ostatním a všemu. Ale to je úplně jiný příběh než česká Identita…“

K uvedenému do SBB přišla reakce – poznámky – ještě od dalšího grafika a dlouholetého univerzitního pedagoga grafického designu doc. J. Elišky: Linda Kučerovská a další….. IDENTITA / Příběh (pouze některého) českého grafického designu – Tolik práce a základní myšlenková konstrukce… určující idea… nejasná. – Otázka. Cílová skupina je kdo? – Je to kniha… komerčního zaměření, odborná publikace, doktorandská práce, firemní katalog? – Nejvíc se to blíží memoárům kluků, „co spolu chodí“… A paní, která to zeditovala, pustila do světa tiskový výstup se spoustu nepřesností, neúplných dat, selektovaných informací, plnou nadšeneckého zápalu, ale… je to obsahový polotovar. (Mohla požádat o komentář nebo radu, nebo se jen zeptat, co s tou hromadou informací udělat) teoretiků, historiků, odborníků na vizuální komunikaci (Tomáše Fassatiho), nebo třeba Lumíra Kajnara. Ten ví určitě o grafickém designu víc, než autorka a její tým grafických designérů. A žije v Praze, takže komunikace s ním by byla rychlá a snad i snadná. – Problém této „knihy“ je v tom, jak budou ti, kteří se o GD zajímají, vnímat její obsah. Logicky mohou předpokládat, že je to kvalitní, korektní a objektivní text, „obraz“ oboru. No. Není. Je to informačně neúplná, neobjektivní tiskovina… (Mám rád metafory. Identita je stejně informačně hodnotná, jako kdyby student dějin umění bádal o sochách na Karlově mostě, ale jenom po pravé straně.)

KONEC PŘÍSPĚVKU | END OF THE MESSAGE